Fiktivní paměti českého knížete Břetislava I. (1034 – 1055). Mladý panovník na českém knížecím stolci to skutečně neměl lehké. Země byla po krizi ze začátku století značně oslabená, ze všech stran ji tísnili mocnější sousedé (polské království na severu, uherské království na východě a především Říše římská na západě a na jihu), mezi nimiž musel oslabený český kníže politicky i vojensky lavírovat, protože v drsné době mohl každý neuvážený krok znamenat konec dynastie či státu. Navíc jej jeho nelegitimní původ – narodil se možná jako nemanželské dítě z neurozené ženy – výrazně znevýhodňoval. Doma musel řešit nikoli bezvýznamné odstředivé tendence silných šlechtických rodů (od vyvraždění Slavníkovců uplynulo pouze čtyřicet let) vedoucí až k přímé neposlušnosti, jež musí být krutě potlačena v samém zárodku. Zesilující křesťanství ještě úplně nevymýtilo pohanské zvyky, navíc se biskup Šebíř – Břetislavův rádce i oponent – čím dál víc snaží vymanit se zpod vládcova vlivu a emancipovat se jako protiváha knížecí moci. Mít moc znamená mít odpovědnost. Navíc nejobtížnější není moc jen mít, ale udržet si ji.
